Peru - cesta

Po roce doma mi to nedalo a tak jsem se rozhodla vypravit na měsíc na cestu po Peru. Organizované cestování není nic pro mě, tak jsme se s parťačkou Terez vydali na cestu na vlastní pěst.V létě jsme koupily letenky (s Delta Airlines, přes NYC a Atlantu asi za 25tis. korun, což je dobrá cena. Příště bych sice letěla s KLM, protože mají jen jeden přestup a tak je cesta skoro o 10 hod rychlejší a i servis mají lepší.), průvodce a setkaly se s pár cestovateli, kteří cestu podnikli už před námi. Díky tomu jsme měly jasnou představu a věděly jsme, kam se tak zhruba chceme vydat a jak se tam dostat.

Na cestu jsme vyrazily v sobotu 17. 9. dopoledne, v pohodě jsme zmákly cestu do NYC, prošly jsme asi miliónem kontrol, musely zanechat otisky prstů a nascanované oční sítnice (představuju si, že takhle asi vypadá, když vás přijímají do vězení, dokonce milý budou podobně).

Hotel v Jamaice

Na amerických letištích mě zaujalo, na jakých pozicích tam lidé pracují. V NYC byla paní, jejíž jedinou prací bylo lidem říkat "Citizens here, visitors over there". Takhle tam stála, na rozmezí dvou front a radila lidem, do které se mají postavit. Ono to tam bylo samozřejmě napsané, ale nejspíš jsou v US zvyklí na lidi, co neumějí číst, nebo na blbce, co si stejně stoupnou do špatné fronty. V Atlantě na letišti byl zase člověk, jehož prací bylo rovnat kufry na pás, jak příjžděly z letadla. Ne, že by tam ty kufry nepadaly samy, ale pán je tam prostě rovnal (asi aby to bylo hezké, nebo aby se nehromadily a neucpalo se to). Tipuju, že takhle se v US daří dosahovat 9% nezaměstnanosti.

Z letiště jezdí takový malý vláček, který objíždí všechny terminály a končí kousek ve městě. Za pohyb mezi terminály není potřeba nic platit, pokud vystupujete na poslední zastávce (Jamaica), tak vás to přijde asi na 5 USD. Cesta k vláčku moc dobrým dojmem nepůsobila, je to tam podbné asi jako na Roztylech nebo na Vltavské, když jdete z metra přes takový ten můstek - akorát okolo nejsou ty pěkné staré domy, ale industriální železo a beton plus silnice. Vláčkem už to bylo v pohodě a vlastně i Jamaica a hotel byly celkem OK, až na ten příšernej puch z místní drůbežárny. Jo, měly jsme vědět, že je to průprava na Peru :-)

S Terez v Cental Parku

Odpoledne jsme si prošly město, měly jsme jen pár hodin, tak jsme metrem dojely k central parku, obhlídly jsme ho, jsme šly kus po 5 Avenue, vyjely na Top of the Rocks - strašidelný výtah, ale skvělý výhled po městě no a už bylo pozdě, tak jsme se vydaly zpět.

Metro v New Yorku teda nic moc. Myslím, že by si nikdo neměl stěžovat na Prahu. Zastávky, co jsme viděly mi připomněli stanici metra v Sydney Town Hall - tma, dusno, ne moc velký prostor, tmavo a železno. Dokonce tam proběhla krysa, asi 4 metry odemě :-) Mimo nás a jednoho páru turistů bylo metro plné přistěhovalců, ale naštestí většina z nich vystoupila před námi. Stejně ale musím přiznat, že jsem byla ráda, že náš hotel je tomu vlaku tak blízko.

Top of the Rocks

Před cestou na letiště jsme posnídaly, překvapivě hotelová snídaně zahrnovala samé nezdravotiny a podle mě radioaktvní jogurt. On teda tak asi je normálně, ale jogurt jahoda babán by asi neměl vypadat, jako když obyčejný jogurt polejete žlutým a růžovým zvýrazňovačem :-)

Terminál 3, což je domovský terminál Delty, je poměrně skromný. Než nás tam pustily, musely jsme projít full body scannerem :-( a pak už jsme jen čekaly. Jelikož čekání bylo dlouhé, jídlo předešlý den v letadle bídné (ano, na všech 4 mezinárodních letech s Deltou podávají pouze Chicken or Pasta, kde jediný rozdíl mezi těmi jídly je, že když si dáte těstoviny, jsou polité jakousi omáčkou a když si dáte kuřem, máte ty samé těstoviny, ale bez omáčky), a nabídka občerstvení mizivá, musely jsme (proti všem mým zásadám) otestovat Burger King. Prosím, nedoporučuju.

NYC Metro

Nakonec jsme vzlétly, přesely v Atlantě (spolu s částí US Army) a už nás to neslo na jih, do Limy. Bohužel, bez osobních televizek :-(

V Limě jsme přistály okolo 11h večer, spolu se skupinkou dalších 4 krajanů. Než jsme prošly dlouhou frontou na celnici (oproti Evropě a US, ve stejné frontě stáli místní i návštěvníci), byla skoro půlnoc. Vyzvedly jsme věci a spekulovaly, jak zde asi přečkáme těch následujících 7 hodin, než nám poletí letadlo do Cuzca.

Nakonec to dopadlo dobře, se skupinou dalších asi 20 cestujících jsme obsadily lavičky vedle příletových vrátek a střídavě pospávajíc a střídavě pozorujíc skupinku 6 lidí myjících podlahu jsme se dočkaly rána. Bylo mlhavé, chladné a vlezlé, tak jsme byly rády, že nemusíme ven a letíme dál :-) Kontrola na vnitrostátních letech je minimální, prošly jsme jednou bránou a pak už jsme si vlastně mohly dělat co jsme chtěly. Nějaké tekutiny nebo cokoli, to bylo asi každému fuk.

výhled z letadla do Cuzca

Na letišti jsme viděly spoustu vraků letadel, vyřazené (doufám) armádní vrtulníky a další leteckou techiku. Ani naše letadlo nevypadalo zrovna nejmladší, ale výhodou bylo, že na našich místech bylo neskutečně moc prostoru na nohy - víc, než na jakémkoli předchozím letu. A k našemu velkému překvapení jsme dokonce dostaly svačinu. Výhled na hory cestou stál taky za to a toto byl jeden z našich nejlepších letů.