Colca Canyon

Cruz del Condor

Pokud člověk nechce jet do kaňonu na organizovaný výlet, je nejlepším výchozím bodem vesnička Cabanaconde. Dá se tam jet buď místním busem (z Arequipy cca 6 hod za 17 soles), my jsme vyčůraně na cestu tam zvolily turistickou agenturu. Bylo to jen o málo víc peněz, ale nemusely jsme jezdit den předem na autobusák a zpět, a ve tři ráno nás vyzvedli v hotelu, což bylo milé. Navíc jsme se cestou stavili na snídani a měli jsme hodinku na pozorování kondorů v Cruz del Condor. Je potřeba tam být mezi 8 a 9 hod ráno, což mj. vysvětluje to vstávání.

Kondoři byli fakt pěkní, jak se tak spokojeně vznášeli nad kilometr hlubokým údolím. A i bez nich by bylo to údolí krásné. Pak jsme se přesunuli, ještě s Kanaďanem Jean-Francoisem do Cabanaconde, odkud jsme vyrazily na mnohahodinové klesání do kaňonu. Na konci vesnice se k nám připojil takový maličký pejsek, který nás provázel až do našeho cíle, malé osady Llauhar. Klesání k řece znamenalo převýšení 1 km, což bylo docela náročné, hlavně na kolena. Navíc byl konec zimy, takže všude bylo dost sucho a bohužel i koryto řeky bylo z půlky vyschlé. I tak pohled a sestup do údolí člověka nadchly.

Kondor

Z nejspodnějšího bodu jsme opět musely krapet vystoupat do Llauharu, kde na nás čekala sympatická dcera pana zakladatele a teplé termální bazénky. K tomu ještě skvělá domácí večeře s čerstvě uloveným pstruhem. Kdyby po mojí posteli v noci neťapkaly nezbedný koťata, nemělo by tohle místo chybu.

Další den jsme se chtěly vrátit do Cabanaconde, což znamenalo zdolat horu Apacheta (3 hod výstup kamzičí stezkou, kdy jsme si celou dobu nebyly jisté, zda vůbec jdeme správně) a pak zase pěkně sestup do údolí Sangalle, odkud nás čekalo zase kilometrové převýšení a další 3 hod výstup do kopce. Jak to bylo náročné, tak to bylo krásné. Nádherné hory a pod nimi hluboká údolí, nikde ani živáčka, jen sem tam okolo nás proletělo hejno malých zelených ptáčků. Kdybych nespadla do jámy a nezrasila si lýtko a koleno, neměl by tenhle výlet chybku.

Colca Canyon

V Sangalle jsme se vykoupaly, posilnily se špagetama s alpakou a s velkou zásobou Inka coly (místní jedovatě žlutý a pěkně sladký nápoj) jsme se vydaly zdolat krpál. Cestou jsme několikrát odmítly jet nahoru na mule, takže jsme si poslední hodinku a půl daly pěkně ve tmě (stmívalo se nějak moc brzy). To byl hezký adrenalinek, nebylo vidět dál, než dosvítila baterka, vůbec jsme netušily, jak je ještě daleko k vrcholu, nebo do Cabanaconde a každou chvíli na nás mohlo odněkud z roští vyskočit nějaké zvíře. Nj, byla to blbost, ale zvládly jsme to a tak jsme si mohly zaslouženě dát v hospůdce naše první pisco sour, mimochodem moc dobré.

V hospůdce jsme se potkaly s mým českým známým, Francouzem, který si tam vydělával na cestu domů, a bratrem pána z osady v Sangalle.

Sangalle

Druhý den jsme frčely zpět do Arequipy a pak v noci dál, na obrazce v Nazca.