Po roce doma mi to nedalo a tak jsem se rozhodla vypravit na měsíc na cestu po Peru. Organizované cestování není nic pro mě, tak jsme se s parťačkou Terez vydali na cestu na vlastní pěst.V létě jsme koupily letenky (s Delta Airlines, přes NYC a Atlantu asi za 25tis. korun, což je dobrá cena. Příště bych sice letěla s KLM, protože mají jen jeden přestup a tak je cesta skoro o 10 hod rychlejší a i servis mají lepší.), průvodce a setkaly se s pár cestovateli, kteří cestu podnikli už před námi. Díky tomu jsme měly jasnou představu a věděly jsme, kam se tak zhruba chceme vydat a jak se tam dostat.
Na cestu jsme vyrazily v sobotu 17. 9. dopoledne, v pohodě jsme zmákly cestu do NYC, prošly jsme asi miliónem kontrol, musely zanechat otisky prstů a nascanované oční sítnice (představuju si, že takhle asi vypadá, když vás přijímají do vězení, dokonce milý budou podobně).
 |
| Hotel v Jamaice |
Na amerických letištích mě zaujalo, na jakých pozicích tam lidé pracují. V NYC byla paní, jejíž jedinou prací bylo lidem říkat "Citizens here, visitors over there". Takhle tam stála, na rozmezí dvou front a radila lidem, do které se mají postavit. Ono to tam bylo samozřejmě napsané, ale nejspíš jsou v US zvyklí na lidi, co neumějí číst, nebo na blbce, co si stejně stoupnou do špatné fronty. V Atlantě na letišti byl zase člověk, jehož prací bylo rovnat kufry na pás, jak příjžděly z letadla. Ne, že by tam ty kufry nepadaly samy, ale pán je tam prostě rovnal (asi aby to bylo hezké, nebo aby se nehromadily a neucpalo se to). Tipuju, že takhle se v US daří dosahovat 9% nezaměstnanosti.
Z letiště jezdí takový malý vláček, který objíždí všechny terminály a končí kousek ve městě. Za pohyb mezi terminály není potřeba nic platit, pokud vystupujete na poslední zastávce (Jamaica), tak vás to přijde asi na 5 USD. Cesta k vláčku moc dobrým dojmem nepůsobila, je to tam podbné asi jako na Roztylech nebo na Vltavské, když jdete z metra přes takový ten můstek - akorát okolo nejsou ty pěkné staré domy, ale industriální železo a beton plus silnice. Vláčkem už to bylo v pohodě a vlastně i Jamaica a hotel byly celkem OK, až na ten příšernej puch z místní drůbežárny. Jo, měly jsme vědět, že je to průprava na Peru :-)
 |
| S Terez v Cental Parku |
Odpoledne jsme si prošly město, měly jsme jen pár hodin, tak jsme metrem dojely k central parku, obhlídly jsme ho, jsme šly kus po 5 Avenue, vyjely na Top of the Rocks - strašidelný výtah, ale skvělý výhled po městě no a už bylo pozdě, tak jsme se vydaly zpět.
Metro v New Yorku teda nic moc. Myslím, že by si nikdo neměl stěžovat na Prahu. Zastávky, co jsme viděly mi připomněli stanici metra v Sydney Town Hall - tma, dusno, ne moc velký prostor, tmavo a železno. Dokonce tam proběhla krysa, asi 4 metry odemě :-) Mimo nás a jednoho páru turistů bylo metro plné přistěhovalců, ale naštestí většina z nich vystoupila před námi. Stejně ale musím přiznat, že jsem byla ráda, že náš hotel je tomu vlaku tak blízko.
 |
| Top of the Rocks |
Před cestou na letiště jsme posnídaly, překvapivě hotelová snídaně zahrnovala samé nezdravotiny a podle mě radioaktvní jogurt. On teda tak asi je normálně, ale jogurt jahoda babán by asi neměl vypadat, jako když obyčejný jogurt polejete žlutým a růžovým zvýrazňovačem :-)
Terminál 3, což je domovský terminál Delty, je poměrně skromný. Než nás tam pustily, musely jsme projít full body scannerem :-( a pak už jsme jen čekaly. Jelikož čekání bylo dlouhé, jídlo předešlý den v letadle bídné (ano, na všech 4 mezinárodních letech s Deltou podávají pouze Chicken or Pasta, kde jediný rozdíl mezi těmi jídly je, že když si dáte těstoviny, jsou polité jakousi omáčkou a když si dáte kuřem, máte ty samé těstoviny, ale bez omáčky), a nabídka občerstvení mizivá, musely jsme (proti všem mým zásadám) otestovat Burger King. Prosím, nedoporučuju.
 |
| NYC Metro |
Nakonec jsme vzlétly, přesely v Atlantě (spolu s částí US Army) a už nás to neslo na jih, do Limy. Bohužel, bez osobních televizek :-(
V Limě jsme přistály okolo 11h večer, spolu se skupinkou dalších 4 krajanů. Než jsme prošly dlouhou frontou na celnici (oproti Evropě a US, ve stejné frontě stáli místní i návštěvníci), byla skoro půlnoc. Vyzvedly jsme věci a spekulovaly, jak zde asi přečkáme těch následujících 7 hodin, než nám poletí letadlo do Cuzca.
Nakonec to dopadlo dobře, se skupinou dalších asi 20 cestujících jsme obsadily lavičky vedle příletových vrátek a střídavě pospávajíc a střídavě pozorujíc skupinku 6 lidí myjících podlahu jsme se dočkaly rána. Bylo mlhavé, chladné a vlezlé, tak jsme byly rády, že nemusíme ven a letíme dál :-) Kontrola na vnitrostátních letech je minimální, prošly jsme jednou bránou a pak už jsme si vlastně mohly dělat co jsme chtěly. Nějaké tekutiny nebo cokoli, to bylo asi každému fuk.
 |
| výhled z letadla do Cuzca |
Na letišti jsme viděly spoustu vraků letadel, vyřazené (doufám) armádní vrtulníky a další leteckou techiku. Ani naše letadlo nevypadalo zrovna nejmladší, ale výhodou bylo, že na našich místech bylo neskutečně moc prostoru na nohy - víc, než na jakémkoli předchozím letu. A k našemu velkému překvapení jsme dokonce dostaly svačinu. Výhled na hory cestou stál taky za to a toto byl jeden z našich nejlepších letů.
