Lima

Na Limu nám zbyly jen necelé dva dny, takže jsme toho vlastně moc nestihly ani neviděly. První den jsme se byly podívat v turisty oblíbené a u pláže ležící čtvrti Miraflores a odtamtud jsme šly pěšky do čtvrti Baranco, která je hned vedle. Baranco se mi líbilo víc, protože je takové poklidnější a hlavně jsme si tam daly výborné jídlo. Bylo to potřeba, protože pak nás čekal velký suvenýry kupující maraton, který nás úplně zničil.

Druhý den jsme s mým kamarádem Juanem, který byl tak hodný, že nás nejen ubytoval, ale i vyzvedl v 6 ráno na autobusáku, prošli centrum Limy, dali si výborný rybí obídek (s mým oblíbeným nápojem chica morada) a prohlédli jsme si archeologické muzeum, které nám připomnělo všechno, co jsme do té doby viděly. 

Byly to pěkné, ale moc rychlé dva dny a najednou jsme seeděly v taxíku na letiště. Celou dobu se mi zdálo, že taxík jede úplně na jinou stranu, ale po víc jak hodině jízdy jsme nakonec dorazily tam, kde jsme před měsícem začaly.

Ještě pozn.: na letišti není dobré kupovat žádné suvenýry, protože stojí 3 - 10x tolik co na trzích ve městě. A nebyl ani dobrý nápad dávat si tam jídlo, protože jsme kvůli laxnímu peruánskému pohostinství málem nestihly let :-)

Huaraz

Plaza de Armas

Huaraz je jedno z mých nejoblíbenějších míst v Peru. Město je to tak akorát velké, aby tam člověk našel, co potřebuje, ale životní styl místních se mi zdál pořád dost pohodový a takový trochu líný, což určitě bylo způsobeno něčím víc, než jen vysokou nadmořskou výškou. V Huarazu je spousta turistických agentur, které vám zprostředkují jednodenní výlet, týdenní track nebo třeba lezení po horách, je tu několik dobrých restaurací, skromný trh a spousta krásných zelených náměstíček. Navíc kam se podívate, tam jsou hory, což má šťávu.

Ve městě jako takovém toho moc neuděláte, tak je třeba vypravit se buď do Chavínu, kde jsou zbytky víc jak 3,5 tisice let starého chrámu, nebo do národního parku Huascarán. My jsme neměly už moc čas, ani peníze, abychom se vydávaly na několikadenní tracky za fůru peněz, tak jsme vždy dělaly jednodenní výlety. Chavín bylo dost zklamání (navíc jsme jeli s agenturu a pořád musely na někoho čekat a tísnit se v nepohodlném autobuse), ale jezera Llanganuco, jezero 69 i ledovec Pastoruri stojí za návštěvu.

Llanganuaco

Na jezero 69 jsme jeli my dvě a banda 11 židů, což byl zážitek sám o sobě. Jely bychom na vlastní pěst, ale tím směrem žádná veřejná doprava nejezdí. Nejprve jsme se pobavily při snídani, kdy skupinka našich soplucestujících intenzivně řešila, jestli si vůbec mohou něco dát (neuměli moc španělsky, takže se navíc na vše ptali asi pětkrát), prohlédli si ryby, co paní domácí měla k dispozici a nakonec si dali kafe.
Vůbec k místnímu stravování - moje kafe s mlékem se zkládalo ze tří nádob - hrnek s teplou vodou, karafka s mlékem a ještě menší karafka s kafem.

Laguna 69

Když jsme dojeli na výchozí místo našeho putování, partička nebyla schopná se včas vypravit, pak půlka lidí šla jiným směrem, v cíli si rozdělali piknik, pustili si hudbičku, cigárko, čajíček. Chudák řidič čekal o 1,5 hod déle, než jsme byli domluvení.

Ale mimo spoluúčastníky je jezero krásný, ale cesta k němu zrádná. Jezero leží ve výšce 4700 mnm, takže se člověk pěkně zadýchá, než z těch 4200 vyleze. Navíc pokaždé, když už si myslíte, že tam budete přijde zklamání a další cesta. Naštěstí vysoké hory a okolní vodopády tohle utrpení kompenzují :-)

Banos termales de Monterrey

U ledovce, který je v 5000 mnm je ten výšlap ještě náročnější, ale zase místo 3 hodin trvá jen jednu. Pobyt v takové výšce je možná větší zážitek, než ledovec samotný. Jen nechápu, jak je možné na něm lyžovat.

Jeden den jsme si od organizovaných tůr (jediných za celý pobyt) daly pauzu a samy jsme šly k ruinám Wilcahuaín, od kterých je opět dechberoucí výhled na hory. Tam nás naštěstí vyvezl autobus, takže jsme ušetřily čas a mohly jít po svých do termálních lázní v Monterrey. Cesta byla opět zcela neoznačená, takže jsme opět skončily na nějaké kamzičí stezce. Ale viděly jsme ty krásné hory, hýkajícího osla, barevná prasátka a paní, které praly prádlo v potoce boucháním, což nás zaujalo.

Pastoruri

V lázních byli samí mladí domorodci, my jediné grinko a holčiny, tak kluci asi měli zábavu. Tak jsme se aspoň vyhřály, zaželezily pěkně rezavou vodou :-)

Trujillo

Plaza de Armas

Na první pohled Trujillo nepůsobí nic moc, dokud nedojdete na hlavní náměstí, které je plné maličkých barevných koloniálních domků. Náměstí, stejně jako ulice Calle Pizzaro tvoří centrum města, zrekonstruované, barevné, plné obchůdků, bank a sem tam nějaká kavárna. Nejlepší je Ovideo, kde mají skvělé dorty i pisco sour, levné a vydatné menu a příjemnou a rychlou obsluhu, což je na peruánské poměry dost neobvyklé.

Trujillo není moc turistické a tak v samotném městě se toho nedá ani moc dělat. Pokud se člověk moc neorientuje, může mít problém najít i nějakou zajímavou hospůdku a narozdíl od všech předchozích míst, není tady žádná veřejná prádelna. Další kuriozitou je, že místní lidé mají slabost pro Gringos (bělochy), takže komentáře, povolávání na ulici a focení se s váma není žádnou výjimkou. Já jsem se na severu Peru s domorodcema musela fotit nejmíň 5x.

Huanchaco

Tři nejvýznamnější místa v okolí jsou:
1. rybářská vesnice Huanchaco, kde bohužel v době naší návštěvy chcíp pes, ale dá se tady půjčit vybavební na surf, prohlédnout si druhý nejstarší kostel v Peru a prozkoumat tradiční rákosové lodě. Jezdí sem z města autobus asi za 2 soles a to docela často.

Místní autobusy jsou vůbec vtipné, většinou jsou strašně mrňavé, takže se tam našinec sotva vsouká, hraje tam televize a mimo řidiče je v každém autobuse takový nahaněč, který vyvolává kam autobus jede, otevírá a zavírá dveře a vybírá jízdné. Jízdné řády, zastávky nebo nějaké sofistikované označování autobusů neexistuje snad v celém Peru :-) Ale o to je to větší zábava a nikdy jsme nedojely blbě.

Chan Chan

2. Chan chan, největší město na světě vystavené z nepálených cihel. Dojet se k němu dá taky autobusem, tím samým, co do Huanchaca, a prohlídka turistům zpřístupněného komplexu zabere tak hodinku. Je nepředstavitelné, že celý komplex měl skoro 20 km čtverečních.

3. Huaca de la Sol, Huaca de la Luna - mochijský chrámový komplex asi 8 km od Trujilla. Součástí je i muzeum, kde si můžete prohlédnout exponáty, které byly v chrámech nalezené. Je zajímavé, že celý komplex byl objeven relativně nedávno, protože náš průvodce nám vykládal, jak na místě jako malý hrál fotbal. Prohlídka s průvodcem je povinná, přišla mi možná až moc dlouhá, ale dozvěděly jsme se spoustu věcí i mimo  chrámovou tématiku (třeba že babička pana průvodce všem hostům chystá jako uvítací pokrm morče).

Huaca del Sol

V Trujillu jsme byly i v kině (autobus do Huazaru jel dost pozdě) a ochutnaly jsme morče (v El Rincorn de Vallejo). Po pravdě, jednou v životě to stačí. Prvně nechápu, proč peruánci chovají morčata, když na nich není vůbec žádné maso a druhak, když vám ho přinesou půlku na talíři i s hlavou a tlapama, máte pocit, jako když jíte krysu, což je zážitek, který bych si snad odpustila. Ale kdo ví, třeba by si peruánec s pečeným králíkem připadal, jako když jí kočku.

Paracas a Islas Ballestas

Z Nazcy jede autobus přímo do Paracasu, malé vesničky na pobřeží, kterou obklopuje národní park a kousek jsou ostrovy s nekonečnou populací ptáků a ploutvonožců.

Paracas je mimo sezónu taková ospalá díra. Mimo pláže a promenády, kterou lemuje pár obchůdků se suvenýry tady toho moc k vidění není. Proto je potřeba vydat se na ostrovy, asi 40 min jízdy lodí od břehu a jste najednou v úplně jiném světě. Doslova šňůry ptáků lemují vodní hladinu a stíhají se sem a tam. Člověk ani nemusí být tak blízko ostrovům a všude kolem něj to vypadá jako ve slavném Hitchcokově hororu. Na to, kolik je všude ptáků se mi zdá, že tam bylo podezřelé ticho - ale možná je přehlušil zvuk lodního motoru.

Ostrůvky jsou pěkné, úplně poseté ptactvem všeho druhu, od pelikánů, přes racky a tučňáky. Na skalách se vyvylují lachtani a když je sezóna, je možné vidět i lvouna, delfíny nebo velryby.

Ještě před obědem jsme se vydaly do přírodní rezervace na poloostrově Paracas. Vlastně je to taková poušť, kde se mj. těží sůl (na americké silnice a jihoamerické stoly), žije zde liška, plameňáci a spousta jiných živočichů. Proto je úkolem rezervace především chránit biodiverzitu.

Odpoledne jsme se přesunuly do Limy, kde jsme si pár hodin počkaly na nádraží a pokračovaly jsme dál na sever do Trujilla.

Nazca

Náměstí

Nazca není místo na dlouhé zdržování, i když centrální náměstíčko je pěkné a zdobí ho ornamenty linií, které jsou vidět v poušti za městem a dá se odsud uděloat pár zajímavých výletů. Většina lidí sem stejně jezdí jen kvůli slavným liniím. I my jsme si nakonec prohlédly jen linie, daly si skvělou snídani a pokračovaly dál.

Na linie je nejlepší vydat se brzy ráno, pže ještě tolik nefouká vítr, nehází to tolik s letadýlkem a linie jsou lépe vidět. Záležitost to není zrovna levná, let stojí okolo 90 USD + musíte zaplatit ještě 50 soles jako letištní taxu. Za 20min let to je docela slušné. A i když fámy praví, že letadla jsou nebezpečná, piloti lítají jako blázni a že to vlastně ani nestojí za to, já si myslím, že to za to stálo. Jinak si totiž malby nemáte šanci prohlédnout (ani nedaleká věž toho neodhalí tolik, co letadlo), navíc si z výšky můžete prohlédnout i město a okolní krajinu, takže o celém prostředí získate úplně jiný obrázek, než kdybyste se drželi při zemi. Navzdory rozpočtu, strachu z létání a varování fůry cestovatelů bych se nebála a šla do toho.

Kolibřík

Colca Canyon

Cruz del Condor

Pokud člověk nechce jet do kaňonu na organizovaný výlet, je nejlepším výchozím bodem vesnička Cabanaconde. Dá se tam jet buď místním busem (z Arequipy cca 6 hod za 17 soles), my jsme vyčůraně na cestu tam zvolily turistickou agenturu. Bylo to jen o málo víc peněz, ale nemusely jsme jezdit den předem na autobusák a zpět, a ve tři ráno nás vyzvedli v hotelu, což bylo milé. Navíc jsme se cestou stavili na snídani a měli jsme hodinku na pozorování kondorů v Cruz del Condor. Je potřeba tam být mezi 8 a 9 hod ráno, což mj. vysvětluje to vstávání.

Kondoři byli fakt pěkní, jak se tak spokojeně vznášeli nad kilometr hlubokým údolím. A i bez nich by bylo to údolí krásné. Pak jsme se přesunuli, ještě s Kanaďanem Jean-Francoisem do Cabanaconde, odkud jsme vyrazily na mnohahodinové klesání do kaňonu. Na konci vesnice se k nám připojil takový maličký pejsek, který nás provázel až do našeho cíle, malé osady Llauhar. Klesání k řece znamenalo převýšení 1 km, což bylo docela náročné, hlavně na kolena. Navíc byl konec zimy, takže všude bylo dost sucho a bohužel i koryto řeky bylo z půlky vyschlé. I tak pohled a sestup do údolí člověka nadchly.

Kondor

Z nejspodnějšího bodu jsme opět musely krapet vystoupat do Llauharu, kde na nás čekala sympatická dcera pana zakladatele a teplé termální bazénky. K tomu ještě skvělá domácí večeře s čerstvě uloveným pstruhem. Kdyby po mojí posteli v noci neťapkaly nezbedný koťata, nemělo by tohle místo chybu.

Další den jsme se chtěly vrátit do Cabanaconde, což znamenalo zdolat horu Apacheta (3 hod výstup kamzičí stezkou, kdy jsme si celou dobu nebyly jisté, zda vůbec jdeme správně) a pak zase pěkně sestup do údolí Sangalle, odkud nás čekalo zase kilometrové převýšení a další 3 hod výstup do kopce. Jak to bylo náročné, tak to bylo krásné. Nádherné hory a pod nimi hluboká údolí, nikde ani živáčka, jen sem tam okolo nás proletělo hejno malých zelených ptáčků. Kdybych nespadla do jámy a nezrasila si lýtko a koleno, neměl by tenhle výlet chybku.

Colca Canyon

V Sangalle jsme se vykoupaly, posilnily se špagetama s alpakou a s velkou zásobou Inka coly (místní jedovatě žlutý a pěkně sladký nápoj) jsme se vydaly zdolat krpál. Cestou jsme několikrát odmítly jet nahoru na mule, takže jsme si poslední hodinku a půl daly pěkně ve tmě (stmívalo se nějak moc brzy). To byl hezký adrenalinek, nebylo vidět dál, než dosvítila baterka, vůbec jsme netušily, jak je ještě daleko k vrcholu, nebo do Cabanaconde a každou chvíli na nás mohlo odněkud z roští vyskočit nějaké zvíře. Nj, byla to blbost, ale zvládly jsme to a tak jsme si mohly zaslouženě dát v hospůdce naše první pisco sour, mimochodem moc dobré.

V hospůdce jsme se potkaly s mým českým známým, Francouzem, který si tam vydělával na cestu domů, a bratrem pána z osady v Sangalle.

Sangalle

Druhý den jsme frčely zpět do Arequipy a pak v noci dál, na obrazce v Nazca.

Arequipa

Plaza de Armas

Do Arequipy jsme dorazily pozdě odpoledne, takže jsme měly akorát čas se ubytovat, podívat se na náměstí, najíst se a jít si lehnout.

Ubytování jsme vybraly v Lonely Planet (La Possada del Virrey) a ačkoli paní domácí byla podle mě trochu čarodejnice, nemůžu si stěžovat. Dobrá cena, sprcha na pokoji, pěkná terasa na střeše a kousek do centra. Akorát místní systém taxi je zábavný. Když jede turista z autobusového nádraží, místní policista mu taxi doporučí s tím, že si zapíše kam jedete, odkud jste a taky identifikační údaje taxikáře. Ovšem to, že taxikář neví přesně, kam jet, to už mu je jedno :-)

Monasterio de Santa Catalina

Arequipa je oproti předchozím našim destinacím velkoměsto, s krásným centrem. Většina budov je bílá, ulice čisté a upravené, takže se člověk cítí trochu jako v Evropě. Navíc město obklopují vysoké sopky (kam se dá jít na treck) a zasněžené hory, což ještě přidává na zajímavosti. Mimo spousty turistických kanceláří a restaurací je v Arequipě hodně koloniálních budov, kostelů s pěknými průčelími. Nejhezčí je asi Monasterio de Santa Catalina, což je obrovský klášter, lépe řečeno maličké městečko ve větším. Na to, že se jedná o dosud fungující klášter je to okouzlující místo, plné barev, rostlin a poklidných zákoutí, kde se dá rozjímat o všem možném.

V momentě, kdy se člověk nabaží města, je nejvyšší čas vydat se do přírody.