Zanzibazar

Trujillo

Plaza de Armas

Na první pohled Trujillo nepůsobí nic moc, dokud nedojdete na hlavní náměstí, které je plné maličkých barevných koloniálních domků. Náměstí, stejně jako ulice Calle Pizzaro tvoří centrum města, zrekonstruované, barevné, plné obchůdků, bank a sem tam nějaká kavárna. Nejlepší je Ovideo, kde mají skvělé dorty i pisco sour, levné a vydatné menu a příjemnou a rychlou obsluhu, což je na peruánské poměry dost neobvyklé.

Trujillo není moc turistické a tak v samotném městě se toho nedá ani moc dělat. Pokud se člověk moc neorientuje, může mít problém najít i nějakou zajímavou hospůdku a narozdíl od všech předchozích míst, není tady žádná veřejná prádelna. Další kuriozitou je, že místní lidé mají slabost pro Gringos (bělochy), takže komentáře, povolávání na ulici a focení se s váma není žádnou výjimkou. Já jsem se na severu Peru s domorodcema musela fotit nejmíň 5x.

Huanchaco

Tři nejvýznamnější místa v okolí jsou:
1. rybářská vesnice Huanchaco, kde bohužel v době naší návštěvy chcíp pes, ale dá se tady půjčit vybavební na surf, prohlédnout si druhý nejstarší kostel v Peru a prozkoumat tradiční rákosové lodě. Jezdí sem z města autobus asi za 2 soles a to docela často.

Místní autobusy jsou vůbec vtipné, většinou jsou strašně mrňavé, takže se tam našinec sotva vsouká, hraje tam televize a mimo řidiče je v každém autobuse takový nahaněč, který vyvolává kam autobus jede, otevírá a zavírá dveře a vybírá jízdné. Jízdné řády, zastávky nebo nějaké sofistikované označování autobusů neexistuje snad v celém Peru :-) Ale o to je to větší zábava a nikdy jsme nedojely blbě.

Chan Chan

2. Chan chan, největší město na světě vystavené z nepálených cihel. Dojet se k němu dá taky autobusem, tím samým, co do Huanchaca, a prohlídka turistům zpřístupněného komplexu zabere tak hodinku. Je nepředstavitelné, že celý komplex měl skoro 20 km čtverečních.

3. Huaca de la Sol, Huaca de la Luna - mochijský chrámový komplex asi 8 km od Trujilla. Součástí je i muzeum, kde si můžete prohlédnout exponáty, které byly v chrámech nalezené. Je zajímavé, že celý komplex byl objeven relativně nedávno, protože náš průvodce nám vykládal, jak na místě jako malý hrál fotbal. Prohlídka s průvodcem je povinná, přišla mi možná až moc dlouhá, ale dozvěděly jsme se spoustu věcí i mimo chrámovou tématiku (třeba že babička pana průvodce všem hostům chystá jako uvítací pokrm morče).

Huaca del Sol

V Trujillu jsme byly i v kině (autobus do Huazaru jel dost pozdě) a ochutnaly jsme morče (v El Rincorn de Vallejo). Po pravdě, jednou v životě to stačí. Prvně nechápu, proč peruánci chovají morčata, když na nich není vůbec žádné maso a druhak, když vám ho přinesou půlku na talíři i s hlavou a tlapama, máte pocit, jako když jíte krysu, což je zážitek, který bych si snad odpustila. Ale kdo ví, třeba by si peruánec s pečeným králíkem připadal, jako když jí kočku.

Paracas a Islas Ballestas

Z Nazcy jede autobus přímo do Paracasu, malé vesničky na pobřeží, kterou obklopuje národní park a kousek jsou ostrovy s nekonečnou populací ptáků a ploutvonožců.

Paracas je mimo sezónu taková ospalá díra. Mimo pláže a promenády, kterou lemuje pár obchůdků se suvenýry tady toho moc k vidění není. Proto je potřeba vydat se na ostrovy, asi 40 min jízdy lodí od břehu a jste najednou v úplně jiném světě. Doslova šňůry ptáků lemují vodní hladinu a stíhají se sem a tam. Člověk ani nemusí být tak blízko ostrovům a všude kolem něj to vypadá jako ve slavném Hitchcokově hororu. Na to, kolik je všude ptáků se mi zdá, že tam bylo podezřelé ticho - ale možná je přehlušil zvuk lodního motoru.

Ostrůvky jsou pěkné, úplně poseté ptactvem všeho druhu, od pelikánů, přes racky a tučňáky. Na skalách se vyvylují lachtani a když je sezóna, je možné vidět i lvouna, delfíny nebo velryby.

Ještě před obědem jsme se vydaly do přírodní rezervace na poloostrově Paracas. Vlastně je to taková poušť, kde se mj. těží sůl (na americké silnice a jihoamerické stoly), žije zde liška, plameňáci a spousta jiných živočichů. Proto je úkolem rezervace především chránit biodiverzitu.

Odpoledne jsme se přesunuly do Limy, kde jsme si pár hodin počkaly na nádraží a pokračovaly jsme dál na sever do Trujilla.

Nazca

Náměstí

Nazca není místo na dlouhé zdržování, i když centrální náměstíčko je pěkné a zdobí ho ornamenty linií, které jsou vidět v poušti za městem a dá se odsud uděloat pár zajímavých výletů. Většina lidí sem stejně jezdí jen kvůli slavným liniím. I my jsme si nakonec prohlédly jen linie, daly si skvělou snídani a pokračovaly dál.

Na linie je nejlepší vydat se brzy ráno, pže ještě tolik nefouká vítr, nehází to tolik s letadýlkem a linie jsou lépe vidět. Záležitost to není zrovna levná, let stojí okolo 90 USD + musíte zaplatit ještě 50 soles jako letištní taxu. Za 20min let to je docela slušné. A i když fámy praví, že letadla jsou nebezpečná, piloti lítají jako blázni a že to vlastně ani nestojí za to, já si myslím, že to za to stálo. Jinak si totiž malby nemáte šanci prohlédnout (ani nedaleká věž toho neodhalí tolik, co letadlo), navíc si z výšky můžete prohlédnout i město a okolní krajinu, takže o celém prostředí získate úplně jiný obrázek, než kdybyste se drželi při zemi. Navzdory rozpočtu, strachu z létání a varování fůry cestovatelů bych se nebála a šla do toho.

Kolibřík

Colca Canyon

Cruz del Condor

Pokud člověk nechce jet do kaňonu na organizovaný výlet, je nejlepším výchozím bodem vesnička Cabanaconde. Dá se tam jet buď místním busem (z Arequipy cca 6 hod za 17 soles), my jsme vyčůraně na cestu tam zvolily turistickou agenturu. Bylo to jen o málo víc peněz, ale nemusely jsme jezdit den předem na autobusák a zpět, a ve tři ráno nás vyzvedli v hotelu, což bylo milé. Navíc jsme se cestou stavili na snídani a měli jsme hodinku na pozorování kondorů v Cruz del Condor. Je potřeba tam být mezi 8 a 9 hod ráno, což mj. vysvětluje to vstávání.

Kondoři byli fakt pěkní, jak se tak spokojeně vznášeli nad kilometr hlubokým údolím. A i bez nich by bylo to údolí krásné. Pak jsme se přesunuli, ještě s Kanaďanem Jean-Francoisem do Cabanaconde, odkud jsme vyrazily na mnohahodinové klesání do kaňonu. Na konci vesnice se k nám připojil takový maličký pejsek, který nás provázel až do našeho cíle, malé osady Llauhar. Klesání k řece znamenalo převýšení 1 km, což bylo docela náročné, hlavně na kolena. Navíc byl konec zimy, takže všude bylo dost sucho a bohužel i koryto řeky bylo z půlky vyschlé. I tak pohled a sestup do údolí člověka nadchly.

Kondor

Z nejspodnějšího bodu jsme opět musely krapet vystoupat do Llauharu, kde na nás čekala sympatická dcera pana zakladatele a teplé termální bazénky. K tomu ještě skvělá domácí večeře s čerstvě uloveným pstruhem. Kdyby po mojí posteli v noci neťapkaly nezbedný koťata, nemělo by tohle místo chybu.

Další den jsme se chtěly vrátit do Cabanaconde, což znamenalo zdolat horu Apacheta (3 hod výstup kamzičí stezkou, kdy jsme si celou dobu nebyly jisté, zda vůbec jdeme správně) a pak zase pěkně sestup do údolí Sangalle, odkud nás čekalo zase kilometrové převýšení a další 3 hod výstup do kopce. Jak to bylo náročné, tak to bylo krásné. Nádherné hory a pod nimi hluboká údolí, nikde ani živáčka, jen sem tam okolo nás proletělo hejno malých zelených ptáčků. Kdybych nespadla do jámy a nezrasila si lýtko a koleno, neměl by tenhle výlet chybku.

Colca Canyon

V Sangalle jsme se vykoupaly, posilnily se špagetama s alpakou a s velkou zásobou Inka coly (místní jedovatě žlutý a pěkně sladký nápoj) jsme se vydaly zdolat krpál. Cestou jsme několikrát odmítly jet nahoru na mule, takže jsme si poslední hodinku a půl daly pěkně ve tmě (stmívalo se nějak moc brzy). To byl hezký adrenalinek, nebylo vidět dál, než dosvítila baterka, vůbec jsme netušily, jak je ještě daleko k vrcholu, nebo do Cabanaconde a každou chvíli na nás mohlo odněkud z roští vyskočit nějaké zvíře. Nj, byla to blbost, ale zvládly jsme to a tak jsme si mohly zaslouženě dát v hospůdce naše první pisco sour, mimochodem moc dobré.

V hospůdce jsme se potkaly s mým českým známým, Francouzem, který si tam vydělával na cestu domů, a bratrem pána z osady v Sangalle.

Sangalle

Druhý den jsme frčely zpět do Arequipy a pak v noci dál, na obrazce v Nazca.

Arequipa

Plaza de Armas

Do Arequipy jsme dorazily pozdě odpoledne, takže jsme měly akorát čas se ubytovat, podívat se na náměstí, najíst se a jít si lehnout.

Ubytování jsme vybraly v Lonely Planet (La Possada del Virrey) a ačkoli paní domácí byla podle mě trochu čarodejnice, nemůžu si stěžovat. Dobrá cena, sprcha na pokoji, pěkná terasa na střeše a kousek do centra. Akorát místní systém taxi je zábavný. Když jede turista z autobusového nádraží, místní policista mu taxi doporučí s tím, že si zapíše kam jedete, odkud jste a taky identifikační údaje taxikáře. Ovšem to, že taxikář neví přesně, kam jet, to už mu je jedno :-)

Monasterio de Santa Catalina

Arequipa je oproti předchozím našim destinacím velkoměsto, s krásným centrem. Většina budov je bílá, ulice čisté a upravené, takže se člověk cítí trochu jako v Evropě. Navíc město obklopují vysoké sopky (kam se dá jít na treck) a zasněžené hory, což ještě přidává na zajímavosti. Mimo spousty turistických kanceláří a restaurací je v Arequipě hodně koloniálních budov, kostelů s pěknými průčelími. Nejhezčí je asi Monasterio de Santa Catalina, což je obrovský klášter, lépe řečeno maličké městečko ve větším. Na to, že se jedná o dosud fungující klášter je to okouzlující místo, plné barev, rostlin a poklidných zákoutí, kde se dá rozjímat o všem možném.

V momentě, kdy se člověk nabaží města, je nejvyšší čas vydat se do přírody.

Jezero Titicaca

Taquile s mraky proklatě nízko

Z Cuzca do Puna to autobusem trvá asi 6 hodin. My jsme vyjely v 10.30 večer a ve 4.30 ráno už jsme byly v Punu na autobusovém nádraží, kde nám aktivní místňáci nabízeli výlety po jezeře. Po pravdě, myslím, že bylo moc brzy.
Ale musím pochválit cestu, bus cama je opravdu dobrá investice, protože člověk má fůru místa na nohy a opravdu skoro leží. V buse si tím pádem člověk odpočine a ušetří tak čas i peníze za případný ubytování.

U autobusáku jsme odolaly vábení neodbytných taxikářů (kteří troubí, volají a více či méně neodbytně nabízejí svoje služby každému, kdo aspoň trochu vypadá jako turista. A my jsme vypadaly s baťohem a světlými vlasy hodně :-) a v pěkné zimě a mrholení jsme došly až do přístavu, kde jsme si za 25 soles objednaly cestu po ostrovech. Shodou okolností jsme jely místním trajektem, tedy takovou malou bárkou asi pro 20 lidí. Cestou zpět se ovšem projevily následky špatného jídla v Cuzcu a litovala jsem, že jsme nejeli turističtější, rychlejší a voňavější lodí. :-) Navíc místní lidé jsou strašně hodní a tolerantní, takže jsme na vodu vyrazili s hodinovým zpožděním, protože jsme museli čekat na zbloudilého pasažéra.

Výhled z kopečku na Taquile

Titicaca je ve výšce asi 3 500 mnm a je to znát. Nejen, že mraky vypadají podezřele nízko, ale jakýkoli výstup do kopce dá člověku pěkně zabrat. My jsme nejprve jeli na ostrov Taquile, kde jsme si pěkně vyšláply kopeček až na hlavní náměstí, zakousli pstroužka a dozvěděli se o sofistikovaném systému čepic, který na tomto ostrově funguje.

Našimi společníky byli postrarší pár ze Španělska (pán by si měl ale zopakovat zeměpis i dějěpis), Peruánec, který vypadal jako pravý indián a alternativní američanka Rachel. V rámci možností jsme s nimi docela pokecaly. Španělé měli pochopení pro to, že mi je zle, Peruánec mě trošku vystrašil tím, že se v Colca kaňonu (což byla naše příští destinace) ztratil nějaký pár a Američanka vyprávěla o svojí skoro roční cestě po jižní Americe. Byli to milí společníci.

Taquile - náměstí a mladík s čapkou

Z Taquile jsme jeli na ostrovy Uros, což jsou plovoucí ostrovy postavené ze slámy. To už mi ale bylo moc zle, abych z toho cokoli měla, tak jen pár fotek. V přístavu jsme chytly první taxi, ubytovaly jsme se ve zbytečně drahém hotelu Pukara a dál už nic nevím. Jedině snad to, že na každou cestu je potřeba vzít si s sebou pořádnou zásobu tvrdého alkoholu :-)

Další den jsme malátné posnídaly v posledním patře hotelu - krásný výhled - a prvním taxíkem přejely na autobusák. Tam jsme doběhly první bus do Arequipy a dalších 6 hodin jsme jen seděly, kochaly se nebo spaly.

Uros

Machu Picchu

Prosklená střecha vlaku

Z Ollantaytamba jsme jely vlakem do Aquas Calientes, výchozího místa pro tůry na Machu Picchu (MP). Lístky turistickou třídou nebyly zrovna levné (jedna cesta cca 40 USD), ale i tak strop měl okénka a mohly jsme se kochat krajinou. Když jsme odjížděly z Ollanta, bylo tam pěkně, v Aquas poprchávalo. Navíc zrovna netekla voda a nešel proud, tak tohle rychle expandující a z půlky rozestavěné městečko působilo dost pochmurně. Naštěstí do večera jak voda, tak proud šly, takže zas bylo veselo.

V Aquas se toho nedá moc dělat, takže jsme se šly projít, byly jsme v botanické zahradě, kde v sezóně kvete nespočet orchidejí (my byly mimo sezónu:-) a odpoledne v místních termálních lázních. Když už se městečko jmenuje Aquas calientes (teplé prameny/voda), tak abychom ty lázně nevyzkoušely. Lázně jsou vlastně taková série venkovních bazénků s teplou (a zdravě smradlavou) vodou. Sympatické je, že si nahoře můžete dát pivko a když nemáte plavky, tak si je před vstupem do lázní můžete koupit a dokonce si můžete půjčit (za pár drobných) i ručník a žabky.

Aquas Calientes

V Aquas jsme také otestovaly Chifu, čínskou restauraci a můžu říct, že poměr cena výkon je perfektní :-)

Druhý den jsme vstávaly ve 4.30, abychom stihly jeden z prvních busů na MP a hlavně abychom byly brzy na Huayana Picchu. Jely jsme asi 4. busem a nahoře jsme byly okolo 6. hod. První bus z Aquas vyjíždí totiž kolem 5hod ráno. V ranním slunci je Machu krásné. Staré zdi, místy se pasoucí lamy, všude okolo vysoké hory a jemné ranní slunce. Nádhera.

Pro mě ale nejlepší byl výstup a hlavně výhled z Huayana P. Než vás tam pustí, musíte se zapsat do knihy návštěv (a když odejdete, zase se musíte odepsat) a pak už jen asi hodinku jdete po cestičce do kopce. Machu naštestí není tak vysoko jako Cuzco, tak ten výstup není tak bolestivý, ale i tak se člověk pěkně zadýchá. Ale i kdybych měla vstvát ve 3 ráno, tak tahle hora stojí za to. Výhled, který za odměnu máte je totiž to nejlepší z celého MP. Nejen, že MP má člověk jako na dlani, ale může se navíc kochat horami a údolími v okolí, takže majestátnost a krása MP vynikne mnohem víc, než kdyby se člověk jen procházel mezi ruinami.

Orchidej v botanické, jediná kvetoucí

Na procházku po MP bych doporučila vzít si průvodce. My ho neměly a tak nám asi nějaké významné momenty unikly. Mapa, kterou vám na začátku dají je totiž dost nepřehledná a průvodci jsou dobří. Akorát musíme tolerovat ostatní posluchače :-)

Na MP taky není žádné WC, nebo stánek s jídlem či pitím. Oficiálně navíc není dovoleno si tam žádné potraviny brát, což většina návštěvníků nerespektuje a nikdo to nekontroluje, což je fajn. Před vstupem si pak můžete dát sendvič, ale je docela drahý, tak pokud člověk zrovna neumírá hlady, je lepší hodinku vydržet, seběhnout kamzičí stezku až dolů k řece (to zabere skoro hoďku a pěkně to dá zabrat kolenům) a pak kousek do kopce do města, kde je jídlo na každém rohu.

Baňos termales

My jsme ještě toho dne jely zpět přes Ollanta do Cuzca, kde jsme si na autobusovém nádraží koupily lístek do Puna. Bohužel, cesta z Ollanta a večeře v místní hospě u nádraží mi neudělaly vůbec dobře, takže jsme lístek musely prodat jiným pasažérům a co nejrychlejc se dopravit do ubytování.