Jezero Titicaca

Taquile s mraky proklatě nízko

Z Cuzca do Puna to autobusem trvá asi 6 hodin. My jsme vyjely v 10.30 večer a ve 4.30 ráno už jsme byly v Punu na autobusovém nádraží, kde nám aktivní místňáci nabízeli výlety po jezeře. Po pravdě, myslím, že bylo moc brzy.
Ale musím pochválit cestu, bus cama je opravdu dobrá investice, protože člověk má fůru místa na nohy a opravdu skoro leží. V buse si tím pádem člověk odpočine a ušetří tak čas i peníze za případný ubytování.

U autobusáku jsme odolaly vábení neodbytných taxikářů (kteří troubí, volají a více či méně neodbytně nabízejí svoje služby každému, kdo aspoň trochu vypadá jako turista. A my jsme vypadaly s baťohem a světlými vlasy hodně :-) a v pěkné zimě a mrholení jsme došly až do přístavu, kde jsme si za 25 soles objednaly cestu po ostrovech. Shodou okolností jsme jely místním trajektem, tedy takovou malou bárkou asi pro 20 lidí. Cestou zpět se ovšem projevily následky špatného jídla v Cuzcu a litovala jsem, že jsme nejeli turističtější, rychlejší a voňavější lodí. :-) Navíc místní lidé jsou strašně hodní a tolerantní, takže jsme na vodu vyrazili s hodinovým zpožděním, protože jsme museli čekat na zbloudilého pasažéra.

Výhled z kopečku na Taquile

Titicaca je ve výšce asi 3 500 mnm a je to znát. Nejen, že mraky vypadají podezřele nízko, ale jakýkoli výstup do kopce dá člověku pěkně zabrat. My jsme nejprve jeli na ostrov Taquile, kde jsme si pěkně vyšláply kopeček až na hlavní náměstí, zakousli pstroužka a dozvěděli se o sofistikovaném systému čepic, který na tomto ostrově funguje.

Našimi společníky byli postrarší pár ze Španělska (pán by si měl ale zopakovat zeměpis i dějěpis), Peruánec, který vypadal jako pravý indián a alternativní američanka Rachel. V rámci možností jsme s nimi docela pokecaly. Španělé měli pochopení pro to, že mi je zle, Peruánec mě trošku vystrašil tím, že se v Colca kaňonu (což byla naše příští destinace) ztratil nějaký pár a Američanka vyprávěla o svojí skoro roční cestě po jižní Americe. Byli to milí společníci.

Taquile - náměstí a mladík s čapkou

Z Taquile jsme jeli na ostrovy Uros, což jsou plovoucí ostrovy postavené ze slámy. To už mi ale bylo moc zle, abych z toho cokoli měla, tak jen pár fotek. V přístavu jsme chytly první taxi, ubytovaly jsme se ve zbytečně drahém hotelu Pukara a dál už nic nevím. Jedině snad to, že na každou cestu je potřeba vzít si s sebou pořádnou zásobu tvrdého alkoholu :-)

Další den jsme malátné posnídaly v posledním patře hotelu - krásný výhled - a prvním taxíkem přejely na autobusák. Tam jsme doběhly první bus do Arequipy a dalších 6 hodin jsme jen seděly, kochaly se nebo spaly.

Uros

Machu Picchu

Prosklená střecha vlaku

Z Ollantaytamba jsme jely vlakem do Aquas Calientes, výchozího místa pro tůry na Machu Picchu (MP). Lístky turistickou třídou nebyly zrovna levné (jedna cesta cca 40 USD), ale i tak strop měl okénka a mohly jsme se kochat krajinou. Když jsme odjížděly z Ollanta, bylo tam pěkně, v Aquas poprchávalo. Navíc zrovna netekla voda a nešel proud, tak tohle rychle expandující a z půlky rozestavěné městečko působilo dost pochmurně. Naštěstí do večera jak voda, tak proud šly, takže zas bylo veselo.

V Aquas se toho nedá moc dělat, takže jsme se šly projít, byly jsme v botanické zahradě, kde v sezóně kvete nespočet orchidejí (my byly mimo sezónu:-) a odpoledne v místních termálních lázních. Když už se městečko jmenuje Aquas calientes (teplé prameny/voda), tak abychom ty lázně nevyzkoušely. Lázně jsou vlastně taková série venkovních bazénků s teplou (a zdravě smradlavou) vodou. Sympatické je, že si nahoře můžete dát pivko a když nemáte plavky, tak si je před vstupem do lázní můžete koupit a dokonce si můžete půjčit (za pár drobných) i ručník a žabky.

Aquas Calientes

V Aquas jsme také otestovaly Chifu, čínskou restauraci a můžu říct, že poměr cena výkon je perfektní :-)

Druhý den jsme vstávaly ve 4.30, abychom stihly jeden z prvních busů na MP a hlavně abychom byly brzy na Huayana Picchu. Jely jsme asi 4. busem a nahoře jsme byly okolo 6. hod. První bus z Aquas vyjíždí totiž kolem 5hod ráno. V ranním slunci je Machu krásné. Staré zdi, místy se pasoucí lamy, všude okolo vysoké hory a jemné ranní slunce. Nádhera.

Pro mě ale nejlepší byl výstup a hlavně výhled z Huayana P. Než vás tam pustí, musíte se zapsat do knihy návštěv (a když odejdete, zase se musíte odepsat) a pak už jen asi hodinku jdete po cestičce do kopce. Machu naštestí není tak vysoko jako Cuzco, tak ten výstup není tak bolestivý, ale i tak se člověk pěkně zadýchá. Ale i kdybych měla vstvát ve 3 ráno, tak tahle hora stojí za to. Výhled, který za odměnu máte je totiž to nejlepší z celého MP. Nejen, že MP má člověk jako na dlani, ale může se navíc kochat horami a údolími v okolí, takže majestátnost a krása MP vynikne mnohem víc, než kdyby se člověk jen procházel mezi ruinami.

 Orchidej v botanické, jediná kvetoucí

Na procházku po MP bych doporučila vzít si průvodce. My ho neměly a tak nám asi nějaké významné momenty unikly. Mapa, kterou vám na začátku dají je totiž dost nepřehledná a průvodci jsou dobří. Akorát musíme tolerovat ostatní posluchače :-)

Na MP taky není žádné WC, nebo stánek s jídlem či pitím. Oficiálně navíc není dovoleno si tam žádné potraviny brát, což většina návštěvníků nerespektuje a nikdo to nekontroluje, což je fajn. Před vstupem si pak můžete dát sendvič, ale je docela drahý, tak pokud člověk zrovna neumírá hlady, je lepší hodinku vydržet, seběhnout kamzičí stezku až dolů k řece (to zabere skoro hoďku a pěkně to dá zabrat kolenům) a pak kousek do kopce do města, kde je jídlo na každém rohu.

Baňos termales

My jsme ještě toho dne jely zpět přes Ollanta do Cuzca, kde jsme si na autobusovém nádraží koupily lístek do Puna. Bohužel, cesta z Ollanta a večeře v místní hospě u nádraží mi neudělaly vůbec dobře, takže jsme lístek musely prodat jiným pasažérům a co nejrychlejc se dopravit do ubytování.

Machu Picchu ráno

Zůstala jsem v posteli celý následující den a ještě dva další mi bylo blbě, dokonce i na Titicaca, takže smažené a kuře už raději ne :-)

Údolí z Huyana Picchu

Machu Picchu v celé své velikosti

Huayana

Machu Picchu

Ollantaytambo

Do Ollanta, jak se Ollantaytambu zkráceně říká jsme jely collectivem, což je taková dodávka, která vyjíždí až v momentě, že jsou všechny místa obsazený. Měly jsme štěstí a vyrazily jsme asi 15 min po našem příchodu. Cesta byla krásná, všude samá políčka, okolo nás obrovské hory a sem tam nějaké jezírko.

Projely jsme městem Urubamba, které je takovou trochu metropolí Sacred Valley a celkem asi za 2 hod jsme přijely do sluncem prozářeného Ollanta.

Ollanto je jedno z mých oblíbených míst, je maličké, ne tak turistické, takže vám nikdo na ulici jen tak nic nenabízí, a je obklopeno fůrou inckých památek a krásnými, vysokými horami.

V Ollantě jsme si super odpočinuly od ruchu velkoměsta, vychutnaly místní pohostinnost, dobré jídlo, hory a stihly jsme i výlety k Salineras - solným dolům a Moray, terasovitým jamám skoro 40 m hlubokým.

Myslím, že ta tohle místo úplně nejlíp můžou mluvit fotky, tak zde jich pár je.

Autobusové nádraží v Cuzcu

Cestou do Ollanta

Stále na cestě

Ollanta - Plaza de Armas

Patas Huancaína

Ruiny u Ollanta

Moray

Salineras

Ollantaytambo

Cuzco

Cuzco - Plaza de Armas

Do Cuzca jsme přiletěly v pondělí ráno. Letišťátko mají skutečně malé, ale jako na jednom z mála letišť zde kontrolovali, jestli si člověk bere svoje zavazadlo, což se cení.

Před letištěm jsme se tedy setkaly se Stevem, který nás vzal do hostelu (Yamanya), do směnárny (kde nás pan směnárník úspěšně ošidil - ale byla to asi naše nepozornost, je to taky pěkně blbej nápad, měnit peníze po 40 hod na cestě neaklimatizované. Zas to ale bylo poprvé a naposledy, co se nám něco takového stalo.) a ukázal nám centrum. Navíc nám doporučil na náměstí docela pěknou restauraci (Trota Mundos Café), kde jsme si daly náš první čaj z koky. Nechutná nic moc, ale věříme v něj.

Místní trh

Jelikož Cuzco je ve 3400 mnm, měly jsme jet lag a dlouhou cestu za sebou, moc jsme toho první den nepodnikly. Prošly jsme pár uliček, byly na dvou trzích. Oba byly moc příjemné, jeden umělecký, kde byly hlavně suvenýry a druhý plný jídla a místních nakupujících. Dokonce bylo možné dát si tam i polévku. Na druhém trhu jsme si koupily pytlík koky za 5 soles, který nám vydržel až do Limy a nejednou nás ten čaj zachránil.

Večer jsme si daly výbornou limetovou domácí limču, já skvělou kuřecí polévku a Terez místní oblíbené jídlo Pollo a la brasa, grilované kuře s hranolkama. To je jídlo, na které narazíte na každém rohu a za rozumnou cenu.

Sacsayhuamán

Další den jsme se jaly hledat vlakové nádraží, ze kterého by se dalo jet k Machu Picchu (MP). Dvě hodinky nás místní obyvatelé posílali doprava a pak zas doleva, až jsme se (přiotrávené z výfukových plynů aut z 80tých let) rozhodly jet taxíkem. Až hodný pan řidič nám řekl, že vlak do Aquas Calientes (městečko u MP) jezdí z Poroy, což je vesnice asi 20 km za Cuzcem. Jely jsme teda místo toho k místní památce Sacsayhuamán (přezdívané sexy woman), což je původní obrovské incké sídlo nad městem. Nejlépe ho asi vystihne fotka.

Odsud jsme prošly kamzičími stezkami, cestičkami mezi domy, kde se válela fůra odpadků až do čtvrti San Blas, kterou bych označila za pitoreskní. Prošly jsme se znovu po náměstí a prohlédly si krásné kostely.

San Blas

Další na pořadu dne bylo vyřešit, jak na MP. Pán v agentuře nám nabízel asi 3 denní výlet s bandičkou, ale to se nám moc nechtělo. V info centru jsme zjistily, že pokud chceme i na Huayana Picchu, tak si vstupenku musíme koupit aspoň 5 dnů předem. To se nám moc nehodilo, ale nakonec jsme v ofiko turist centru koupily vstupenku jak na MP, tak na Huyana a měly jsme asi 4 dny, abychom se tam dopravily, resp. abychom se zatím zabavily.

Jelikož se nám v Cuzcu nechtělo prolejzat muzea, ani utrácet za turistický adrenalinový aktivity (později jsme potkaly bandu Izraelců, kteří v Cuzcu byli měsíc a přišlo jim to málo), a vlastně nás to až tolik neokouzlilo (navzdory očekávání), rozhodly jsme se jet další den do Ollantaytamba v Sacred Valley. Jediný, čeho lituju je, že jsme pořádně nezjišťovaly, jak se dá jet do Amazonie.

Mercado Artesanal

Předtím jsme ale musely na trh koupit si svetr z lamy. Vrátily jsme se na trh, který jsme objevily předešlý den a přišlo nám, že tam maj stršně moc levných a krásných věcí. Upřímně musím přiznat, že čím víc jsme navštívily různých Mercados atresanales, tím míň jsem věděla, co vlastně koupit. Přitom zdrovna svetříky a výrobky z vlny alpaky jsou strašně příjemné a hlavně docela levné.

V Cuzcu mi trhy přišly nejlepší a při kupování suvenýrů v Limě jsem litovala, že jsem všechno nekoupila ten první týden v Cuzcu. Nejen, že zde mají mnohem větší výběr, ale hlavně mnohem lepší ceny a jsou víc svolní smlouvat :-)

Peru - cesta

Po roce doma mi to nedalo a tak jsem se rozhodla vypravit na měsíc na cestu po Peru. Organizované cestování není nic pro mě, tak jsme se s parťačkou Terez vydali na cestu na vlastní pěst.V létě jsme koupily letenky (s Delta Airlines, přes NYC a Atlantu asi za 25tis. korun, což je dobrá cena. Příště bych sice letěla s KLM, protože mají jen jeden přestup a tak je cesta skoro o 10 hod rychlejší a i servis mají lepší.), průvodce a setkaly se s pár cestovateli, kteří cestu podnikli už před námi. Díky tomu jsme měly jasnou představu a věděly jsme, kam se tak zhruba chceme vydat a jak se tam dostat.

Na cestu jsme vyrazily v sobotu 17. 9. dopoledne, v pohodě jsme zmákly cestu do NYC, prošly jsme asi miliónem kontrol, musely zanechat otisky prstů a nascanované oční sítnice (představuju si, že takhle asi vypadá, když vás přijímají do vězení, dokonce milý budou podobně).

Hotel v Jamaice

Na amerických letištích mě zaujalo, na jakých pozicích tam lidé pracují. V NYC byla paní, jejíž jedinou prací bylo lidem říkat "Citizens here, visitors over there". Takhle tam stála, na rozmezí dvou front a radila lidem, do které se mají postavit. Ono to tam bylo samozřejmě napsané, ale nejspíš jsou v US zvyklí na lidi, co neumějí číst, nebo na blbce, co si stejně stoupnou do špatné fronty. V Atlantě na letišti byl zase člověk, jehož prací bylo rovnat kufry na pás, jak příjžděly z letadla. Ne, že by tam ty kufry nepadaly samy, ale pán je tam prostě rovnal (asi aby to bylo hezké, nebo aby se nehromadily a neucpalo se to). Tipuju, že takhle se v US daří dosahovat 9% nezaměstnanosti.

Z letiště jezdí takový malý vláček, který objíždí všechny terminály a končí kousek ve městě. Za pohyb mezi terminály není potřeba nic platit, pokud vystupujete na poslední zastávce (Jamaica), tak vás to přijde asi na 5 USD. Cesta k vláčku moc dobrým dojmem nepůsobila, je to tam podbné asi jako na Roztylech nebo na Vltavské, když jdete z metra přes takový ten můstek - akorát okolo nejsou ty pěkné staré domy, ale industriální železo a beton plus silnice. Vláčkem už to bylo v pohodě a vlastně i Jamaica a hotel byly celkem OK, až na ten příšernej puch z místní drůbežárny. Jo, měly jsme vědět, že je to průprava na Peru :-)

S Terez v Cental Parku

Odpoledne jsme si prošly město, měly jsme jen pár hodin, tak jsme metrem dojely k central parku, obhlídly jsme ho, jsme šly kus po 5 Avenue, vyjely na Top of the Rocks - strašidelný výtah, ale skvělý výhled po městě no a už bylo pozdě, tak jsme se vydaly zpět.

Metro v New Yorku teda nic moc. Myslím, že by si nikdo neměl stěžovat na Prahu. Zastávky, co jsme viděly mi připomněli stanici metra v Sydney Town Hall - tma, dusno, ne moc velký prostor, tmavo a železno. Dokonce tam proběhla krysa, asi 4 metry odemě :-) Mimo nás a jednoho páru turistů bylo metro plné přistěhovalců, ale naštestí většina z nich vystoupila před námi. Stejně ale musím přiznat, že jsem byla ráda, že náš hotel je tomu vlaku tak blízko.

Top of the Rocks

Před cestou na letiště jsme posnídaly, překvapivě hotelová snídaně zahrnovala samé nezdravotiny a podle mě radioaktvní jogurt. On teda tak asi je normálně, ale jogurt jahoda babán by asi neměl vypadat, jako když obyčejný jogurt polejete žlutým a růžovým zvýrazňovačem :-)

Terminál 3, což je domovský terminál Delty, je poměrně skromný. Než nás tam pustily, musely jsme projít full body scannerem :-( a pak už jsme jen čekaly. Jelikož čekání bylo dlouhé, jídlo předešlý den v letadle bídné (ano, na všech 4 mezinárodních letech s Deltou podávají pouze Chicken or Pasta, kde jediný rozdíl mezi těmi jídly je, že když si dáte těstoviny, jsou polité jakousi omáčkou a když si dáte kuřem, máte ty samé těstoviny, ale bez omáčky), a nabídka občerstvení mizivá, musely jsme (proti všem mým zásadám) otestovat Burger King. Prosím, nedoporučuju.

NYC Metro

Nakonec jsme vzlétly, přesely v Atlantě (spolu s částí US Army) a už nás to neslo na jih, do Limy. Bohužel, bez osobních televizek :-(

V Limě jsme přistály okolo 11h večer, spolu se skupinkou dalších 4 krajanů. Než jsme prošly dlouhou frontou na celnici (oproti Evropě a US, ve stejné frontě stáli místní i návštěvníci), byla skoro půlnoc. Vyzvedly jsme věci a spekulovaly, jak zde asi přečkáme těch následujících 7 hodin, než nám poletí letadlo do Cuzca.

Nakonec to dopadlo dobře, se skupinou dalších asi 20 cestujících jsme obsadily lavičky vedle příletových vrátek a střídavě pospávajíc a střídavě pozorujíc skupinku 6 lidí myjících podlahu jsme se dočkaly rána. Bylo mlhavé, chladné a vlezlé, tak jsme byly rády, že nemusíme ven a letíme dál :-) Kontrola na vnitrostátních letech je minimální, prošly jsme jednou bránou a pak už jsme si vlastně mohly dělat co jsme chtěly. Nějaké tekutiny nebo cokoli, to bylo asi každému fuk.

výhled z letadla do Cuzca

Na letišti jsme viděly spoustu vraků letadel, vyřazené (doufám) armádní vrtulníky a další leteckou techiku. Ani naše letadlo nevypadalo zrovna nejmladší, ale výhodou bylo, že na našich místech bylo neskutečně moc prostoru na nohy - víc, než na jakémkoli předchozím letu. A k našemu velkému překvapení jsme dokonce dostaly svačinu. Výhled na hory cestou stál taky za to a toto byl jeden z našich nejlepších letů.

Café Rozmar

Hodnocení: ***

Příležitost: Posezení s kamarády

Prostředí: Příjemné, krásně zelený interiér se spoustou květin. Kvalitní nábytek, pohodlné posezení. Obsluha je příjemná. Kavárna je nekuřácká.

Web: http://cafe-rozmar.cz/

Adresa: Trojická 386/1, Praha 2 (mapa)

Fama Grand

Hodnocení: ****

Příležitost: Romantická večeře, kulinářský zážitek

Prostředí: Příjemné s otevřeným pohledem do kuchyně, takže live vidíte, jak Vám mistři kuchaři připravují večeři. Restaurace je nekuřácká.

Web: http://www.famarestaurace.cz/

Adresa: Vladislavova 17, Praha 1 (mapa)