Road Trip do srdce kontinentu

Zacali jsme velkym nakupem a balenim a pakovanim veci. Kazdy pribuzny a znamy dodal neco,  nekdo Ivan auto, Traudy mapu, stan a spacak, Pavel vybaveni pro pripad nouze a kazdy par rad a zkusenosti.

Vyrazili jsme na cestu 28.2. v 9 hod rano, smer sever, Gold Coast, Quick Silver Pro (soutez v surfovani). nejzajimavejsi bylo Legend Surf Museum, kde Scott Dilon, vyrobce surfu a surfar nam vypravel pribehy jak za mladych let (tzn tak v 70's) surfoval a jak se setkal se zraloky na Bondi a zil asi 5 min od mista, kde ja bydlim ted. pak jsme se ubytovali v kempu nad Balinou a hura chrnet. v noci se spustil slejvak a ten nas
pronasledoval dalsi 3 dny az k Townsville.

1/3
stavili jsme se v Byron Bay, videli jsme stado delfinu skakajicich na vlne a pak supajdili do Surfers Paradise. Protoze nikde nebylo napsano, kde se soutez v surfovani je. tam nam rekli, ze musime zpet dalsich 20 km do Coolongaty, tak jsme se zas otocili a jeli tam. ale uz bylo hodne hodin, tak jsme videli jen posledni heat, kde jel Fred Patacchia, Patrik Gudauskas a Owen Wright. Takze zadne velke star, nikdo z nich nebyl v moji knize o surfarich :-( a ani jeden se neumistil nijak zazracne. Vyhral Taj Burrow, ktery v moji knizce byl, coz je dukaz, je je dobrej. na druhou stranu, muj oblibeny Mike Fanning se taky na vzsledne listine nikde neobjevuje, takze to neni smerodatne.

Zajimave bylo, ze Coolongata lezi akorat na hranici mezi NSW a QLD, kde nemaji letni cas, takze v jedne ulici je o hodinu vic nez v druhe. Takze si dovedete predstavit toho Silvestra :-))

2/3
jsme videli jezit surfarky, ale stale prselo, tak jsme jeli dal. A prsi a prsi a prsi, mijime Brisbane, zatazene Sunshine Coast a jedem dal. uz je tma a porad jedem, dochazi benzin a jedem a jedem. a pak uz je fakt pozde, vsude pusto a konecne dojedeme do Ginginu, male vesnicky in the middle of nowhere. Clovek si vzpomina na strasidelne story z americkeho venkova, kde farmari delaji veci, o kterych se nemluvi. Ale byli jsme statecni, nakonec jsme nasli strechu nad hlavou (vedle nocleharny kamionaku).

3/3
frcime do Airlie Beach, vychoziho bodu na Whitsundays Islands. Stale prsi, cestou nas bavi napisy typu: "Stop Revive Survive, odpocivadlo za 50 km", Hospital 30 km zpet. Signal zadny. proste divocina. Benzinky uprostred pouste jsou taky zajimave, snad nezapomenu nahrat fotku. U Mackay je rezervace s nejvetsi populaci ptakopysku v Aus, ale nestihame, neda se nic delat. V Airlie beach se nakonec ubytovavame v hostelu, pocasi je nevyzpytatelne. Pres cestu nam prebehl osamoceny dingo.

4/3
chceme na whitsundays, ale nemame rezervovanou plavbu, spolehame tedy na stesti. a vskutku, je na nasi strane. jedna spolecnost ma zpozdeni a jeste se tam posledni dva pasazeri vejdou. ceka nas nejhezci plaz v Aus, Whiteheaven, tvorena odumrelymi koraly. jedem jedem a zas zacina prset :-S na plaz musime mit na sobe oblek proti meduzam, vypadame jako Aliens, ale meduzy nikde. presto je v tom sranda. plaz, kvuli pocasi, je velke zklamani :-( pak jedem na vyhlidku, ta je super, ale nejak mame malo casu. pak
snorchlujeme, coz je super. i v kalne vode je videt nespocet ruznych zivych koralu a barevnych rybek. prekvapilo me ale, ze vetsina spolusnorchlaru se boji vody a pouzivaji penove podpery. fotky dodam.

5/3
Konecne slunicko. V Bowenu, kus severne od Airlie snorchlujeme a vidime krasneho rejnoka a pak uz supky dupky do vnitrozemi. Misto pres Townsville jedeme pres Woodstock a navecer kempujeme v Charters Towers. Je, tam je ale zab, kdo by to byl cekal. Vedet, co nas ceka za hmyzi utoky, vezmeme si par s sebou.
Kempy v australii jsou obecne vyborne vybavene, gril a BBQ, lednice a kuchyn, nekde maji i TV. Sprchy jsou vetsinou na kod nebo na zamek a vicemene ve slusnem stavu. Prumerna cena za dva lidi ve stanu bez el. pripojky je 22 AUD.

6/3
Charters Towers prohlizime z auta, je to vyznamene centrum pro obchnodniky s dobytkem a ve sve dobe to bylo tezebni mesta s vlastni burzou. Cestou se mnozi hmyz a kobylky, auto zacina pochybne vonet a neni radno z nej vylezat, pokud to neni nutne.
Vtipna situace byla, kdyz na me po splachnuti ze zachodu vyskocila zaba. dal jsem to
radeji nedomyslela...
Projeli jsme Richmond, kde je muzeum dinosauru a pokracovali do Mt. Isa. Silnice uz je v tehle oblasti cervena a jak se blizime k mestu, obklopuji nas impozantni hory. Cely region Mt. Isa je velky jako Svycarsko (to pro zajimavost).




7/3
Dominantou Mt. Isa je tovarna/dul, kde se soustredi veskery prumysl. Jinak tam toho k videni moc nebylo, tak pokracujeme smer Stuart Highway (slavna silnice spojujici Adelaide a Dawrin pres vnitrozemi, v asfaltove podobe od roku '87, tedy skoro tak stara jako ja).
Dalsim cilem ma byt Tenant Creek, mesto, ktere bylo zalozeno na miste, kde se porouchalo auto prevazejici pivo a misto, aby ho ridici opravovali, uz tam zustali. musim rict, ze na me Tenant neudelal dobry dojem. Aboriginals se na cestovatele divali svyma tmavyma ocima s urcitym despektem nebo nelibosti, proto jsme jeli dal.

dalsi zastavka Devils Marbles, obrovkse kameny jeden na druhym. pri zapadu slunce byly impozantni, myslim, ze fotky budou mluvit samy za sebe.

nakonec jsme spali v UFO kempu, tedy kempu, ktery byl cely mimozemsky tematicky a meli tam ceske pivo i klokana. pivo dobre, klokan uz tolik ne. v noci nas vzbudila rana jak vystrel z pistole a pak takovy pochybny zvuk motoru, jako by nekdo chtel neco zamaskovat. po dlouhe debate o tom, co ty zvuky mohly byt jsme usnuli. rano nas pan domaci uklidnil, ze zadne zbrane, ani zadni pochybni kocovnici v okoli (neb kemp mel branu, kt se na noc zavira), ale explodovana elektricka baterie a pak generator. no ulevilo se nam, co si budeme psat.

8/3
Alice Springs!!! Konecne!
Mesto v pousti, teda melo byt, ale vsude bylo diky nedavnym destum zeleno. reka Todd sice byla vyschla, ale jinde to budelo zivotem. a v kempu jsme krmili male wallabiky (neco jako klokanek).
Mesto samo o sobe nic extra neni, na ulicich je hodne aboriginals, kteri jen sedi pod stromem a nic nedelaji. tak clovek nevi, co si mam myslet.

9/3
jedem do MacDonnel Rangers, pohori obklopujici Alice.bohuzel kvuli destum jsou nektere useky zavrene, tak se vydavame do zapadni casti. cestou jsme jeste zaskodili do Desert Parku, kde jsme se dozvedeli furu zajimavych veci o austraolske pousti (psat to sem nebudu, kdyby to nekoho zajimalo, dejte vedet). pak uz to
slo jedno za druhym, Simpson's Gap (fury much v nadherne prurve mezi rudymi skalami), Standley Chasm, dalsi uzoucka dira ve skalach a oak Ellery Creek Big Hole, kde se dalo koupat v nadherne chladive vode. pokud se nekdy budete motat kolem, vrele doporucuji.

10/3
po obede jsme dojeli do Yulary, resortu u Uluru. Kemp nebyl zadny zazrak, ale nic lepsiho nebylo. takze jsme "zakempili" a jeli do narodniho parku podivat se na pohori Katja Tjuta (nebo Olgas), kud od samotneho Uluru, kam jsme chteli na dalsi den. Kazdy dal 25 AUD za vstup do parku (nastesti na 3 dny) a pak, v oblezeni odporneho hmyzu, jsme vysli do hor, ktere jsou mene oblibene a zname, ale nadherne. park zaviral brzy, tak jsme nestihli projit vse, ale i tak to stalo za to. nakonec jsme videli uzasny zapad slunce na Olgas a
vyhubleho psika dingo, jak lovi na strome male ptacky.
v noci bylo slyset vyti dalsich smecek.

11/3
rano jsme se jeli podivat na vychod slunce u Uluru a jak bych to shrnula: moc lidi, moc mraku. pak jsme uluru cele obesli, 10 km a jeli zpet. celkovy dojem je takovy, ze je to obrovska skala uprostred roviny, ktera je povazovana za posvatnou, takze na ni neni radno vystupovat a na nekterych mistech je zakazano fotit. asi kdyby to misto bylo mene turisticke a nemuseli jsme tolik spechat zpet do kempu, vychutnali bychom si to vic. ale i tak to bylo dobre.

vecer jsme dojeli do Coober Pedy, mesta opalu. prijezd impozantni, jako by byl clovek na jine planete. zapadajici slunce vse ozaruje barvou cervanku a hromady vytezeneho piskovce (nebo vapence?) se podel cesty tyci jako homole cukru krystal. cim vic se blizime k mestu, kde 60 % lidi zije pod zemi, tim zajimavejsi nam misto pripada. Uluru, pche, Coober Pedy is the place to go! i my jsme spali v hostelu pod zemi, pane jo, bez oken, to byl zazitek.

12/3
v Coober Pedy jsme videli stary dul, podzemni byt a par vystav s opaly. lidi tam tim vylozene ziji. az na aboriginals, kteri tam bohuzel ziji alkoholem, coz je smutne a nevytvari to pocit bezpeci.
radeji vyrazit do Port Augusta, nasi posledni zastavky na Stuart Highway.

13-15/3
z Port Augusta jsme jeli pred Willcanii, Orange a Bathurst uz do Sydney. Cestou jsme spali v alternativnim kempu i v kempu kde se sesli sberatele veteranu. Vylet jsme zakoncili ve Featherdale Wild Life Parku, ktery kazdemu doporucuji navstivit, protoze tam je nejen fura peknych chlupacu, ale muzete si je i pohladit. kdo by byl rekl, ze koala neni hebka a na dotyk je jako fleecka.

Podtrzeno a secteno:
16 dni cesty
9000 km
3000 AUD
zazitek na cely zivot

minusy: malo casu a uz je konec.




PS: zapis z Tasmanie, kde jsem byla predtim dodam co nejdrive.

Tassie

Zacatek nebyl uplne vydareny, pac jsme kvuli provozu dorazili na letiste o par minut po limitu. a musim uznat, ze se pan taxikar vazne snazil, abychom tam byli na cas, ale lepe to neslo. elektronic check in uz nesel, tak chvilka napeti a nastesti to jeste proslo. beztak melo ero asi hodinku zpozdeni. vyhled o okna kus pod sydney paradni, urcite by stalo za to vydat se tam na vylet. pohledy na Tassie horsi, takova placka bezovo zelena, bezlesnata. ale zajimava urcite.

a uz jsme v Hobartu. Sydney 30°C, Hobart 17°C. Hm, stane se. Co cert nechtel, nejen z a do Aus se nesmi prevazet jidlo, ale ani mezi jednotlivymi staty to nelze. a tak na letisti stoji pani celnice s hafikem, ktery ocuchava batuzky. uznavam, byla chyba brat s sebou ty jabkla, ale mohli to nekde hlasit nebo napsat. nastesti je jen vyhodili a tentokrat to bylo bez pokuty, ale pro priste jsem poucena. zadny syrovy ryby, ovoce, zeleninu ani rostliny uz mezi staty neprevazim (ceduli je i na kontinente nespocet).

rychle jsme sedli na dalsiho taxika (v Aus je ve 4 levnejsi taxik nez verejna doprava) a hura do hotelu. wow, ty vyhledy na hory, kdo by se byl nadal. vecer jsme se prisli po hlavnim namesti Salamanca, kde to zije rusnym vecernim zivotem (na konci par irskych hospudek) a voni samyma dobrotama. na Salamance je take spousta galerii a v sobotu se tam kona trh (ale nic special tam nemaji).


Hobart sam o sobe je maly a clovek ho projde z jednoho konce na druhy za par hodin. zajimava je ctvrt Battery, kde je jeden vystavni historicky domek za druhym, pak pristav a botanicka zahrada. z mesta je to pesky pravda kus z ruky, ale da se dojit.

treti den jsme se vydali na Mount Wellington, ktera je par km od Hobartu. cesta na vrchol je klikata, ale stoji to za to. jen byla skoda, ze vyhled clonil mrak, ale pokud se nekdo chysta do Tas, nemuzu nez vrele doporucit.



Dal jsme pokracovali do Huon Valley, proslulym slavnymi borovicemi, misty s typickymi cernymi labutemi a zajimavym narodnim parkem, kde kvete "Leatherwood = židelník ohebný", z ktereho se dela med (ale neni nijak zazracny, jak jsme zjistili pozdeji). v horach dobre, v parku take, ale nechtelo se nam platit dalsi poplatky za vstup do narodniho parku, tak jsme to otocili smerem na ostrov Bruny, odkud jsou zajimave plavby za wildlifem, lachtanama, albatrosema a podel impozantnich skal. ale ouha, je potreba jet trajektem a posleni jel kolem 6 vecer. takze zpet to Hobartu.

V Richmondu je druhy nejstarsi most v Australii z 19stol a je to (vicemene) pri ceste do Post Arthur, nejslavnejsiho mesta Tassie, byvale vezenske kolonie. na silnici kazdym krokem lezel prejety tasmansky cert nebo oposum, coz vyletu moc nepridalo (a posledni dny uz jsme meli alergii na rozjezdene zdechliny), ale naskytly se nam krasne vyhledy a pak prekvapive rozlehly komplex vezeni. vylet je na cely den, i na 2. v prostorach je muzeum a pak komplex uzitkovych budov. cekala jsem trochu jinou atmosferu, musim uznat, ale zazitek je. pry jeste lepsi v noci, kdy mesto organizuje strasidelne vychazky. pres den je to celkem nuda a prostory pusbi (presevsechno zlo, co se tam udalo) jako perfektni misto pro blazinec.


v Arthuru jsme se zdrzeli moc dlouho, takze jsme si nestihli prohlednout vychodni pobrezi. pokud se nekdo z ctenaru do Tassie chysta, snad bych i ten port vynechala a prohlidla si pobrezi, kdybych mela dopredu dost informaci. na druhou starnu, kazdy ma jiny vkus a zajmy, takze idealne stihnout vse.

V Laucestonu nas cekalo luxusni ubytovani v dome z C19, se sympa majitelem, ktery sam pripravoval snidane a pekl livance, trhal jablka z vlastni zahrady a vyrabel domaci marmelady. Ir, kdo by se byl nadal. Launceston je male mestecko s pivovarem a kus za mestem je krasna prochazka horama/parkem kde se da dokonce koupat. ale pozor, v nedeli odpoledne na sklenku vinka je VSUDE zavreno. zato vecer v hospode se vyskytuji krajani (mimo zapis, byl to spolubydlici moji kamaradky v Syd a jeho kamaradi, ale to jsem zjistila az casem). svet je maly, skutecne.

dalsi zajimavy poznatek, ktery jsem ucinila bylo, ze australie je zeme hrochu. na bondi beach to neni zrejme, ale mimo popularni mista je hodne obyvatel obrich rozmeru. chvili jsem o tom spekulovala (nekolik tydnu), na ceste kolem aus i ted tady v Syd. mimo to, ze se nikdo nehybe to bude asi i tim, co kdo ji. ke kazdemu jidlu jsou standardne smazene hranolky a porce jsou enormni. neni asi nutne zminovat, ze cim vetsi clovek je, tim vic se nezdravotinama cpe. i v restauracich jsou detska menu smazena.

z Launcestonu jsme se vydali do "wildlife parku", vlastne do koutku mladych prirodovedcu za 20 babek (stejne jako wildlife u Syd s 3x vesi rozlohou a vice zviratama). meli jsme ale stesti, ze zrovna bylo krmeni certiku, tak jsme se o nich dozvedeli furu veci (jako ze je kazdy jiny a ma jinak prouzky a ze vymiraji na nejake nadory na obliceji). taky jsme je videli se prat, slyseli sycet a mohli je i pohladit. dalsi plus byl nejmilejsi wombatik, fesak a pohlazeni klokana, ale to zas nebyla takova vyhra, pze byli drsni a divne se divali.

Davenport, pristav, jak naznacuje nazev, je mnohem drazsi na ubytovani nez Launceston (a prijizdi tam trajekt z Melbourne), ale celkove bych doporucila na vylet spis Launceston, protoze ma vic a zajimavejsi architekturu a atmosferu (ac smradlavejsi reku). V Davenportu je asi nejzajimavejsi majak a u nej muzeum s panem, ktery pusobi jako permanentne sjetej nejakou opojninou :-D

posledni den nas cekala tura do Cradle mountains. vyjedli jsme z Launcestonu, dal pres Deloraine, v Chudleigh jsme ochutnali vsechny mozne druhy medu a v Mole Creek jsme odbocili smerem na Alum Cliffs, kde ja nadherny vyhled na reku a hory. dal kolem King Salomon Cave (nakonec jsme nesli, moc penez, moc casu, zjevne nic lepsiho nez koneprusy) a pak po prasne ceste (na vlastni riziko) k Devils Gullet. Jestli neco doporucuju, tak tohle misto, kde desne fici, ale jsou tam prekrasny hory a perfekni vyhled. Pak kus zpet a pres Cethanu, Moiru do Cradle Valley, kde konecne bylo mozny dat si neco k snedku. na takovou turu radeji priste se svacinou ;-) no a tam jsme zaplatili za vstup na nar parku, sedli na bus a cely kus jsme projeli az k Dove Lake. uz se pripozdivalo, tak jsme moc pesich tur bohuzel nestihli, ale aspon jsme videli divokeho wombatika. takze to stalo za to! pres hory jsme dojeli do Queenstownu. Oh sweet lord, ten prijezd. covek vyjede z hor a najednou znacka Queenstown a pak pustinohory a nejaka stara tovarna. no potes.

Rano jsme zjistili, ze mesto je to zajimave (na den), ma specialni atmosferu venkova a tezebnictvi, krajina okolo je fascinujici a rozhodne se nejedna o turistickou destinaci. lidi jsou presto mili a vstricni a dokonce jsme potkali Polaka, co cestuje po AUS (nebo po svete, uz nevim) pres 10 let na kole.

Z Queenstownu jsme uz frceli smer letiste s jedinou zastavkou u Lake St. Claire. Tam taky tak na den na turu. Nebyt nepriznoivych instrukci pujcovny, zajeli bychom jeste na Russell Falls, ktere jsou dokonce na znamkach. ale nestihlo se, treba jeste bude sance.

No a pak uz jen rychle zpet do Sydny, pred dalsi turou (popsanou v predeslem clanku).